O mně?!
No těžko říct :o) Prostě žiju, jak se dá a užívám si, ne?! Naštěstí mám plno kamarádů, kteří mi s tím pomáhají :o)
Labyrint... sekta?!
24. červen 2008 | 16.00 | rubrika: Moje maličkost
Možná si vzpomínáte, že jsem sem psala o on-line povídce Pavla Renčína Labyrint. A že se plánuje sraz fanoušků. V pátek jsem si přečetla, že je plánován na tuto sobotu. No bylo to trošku narychlo, ale díky tomu jsem se ani nestihla moc vystresovat, že to bude hrozný a já ze sebe udělám totální pako. To mě totiž napadá před každým setkáním s lidmi, které znám jen přes net :o)
Ale teď už k vlastnímu srazu... Na Dejvickou jsem dorazila asi o čtvrt hoďky dřív. No znáte to: Víkend, tak všechno jezdí jak na heslo... A hned jsem začala hledat červené boty nebo slečny v bílo-černém. Nikde nikdo, ale po chvíli okolo mě prošel kluk a holka a já zaslechla cosi jako podzemí... Tak jsem je nechala dojít na konec nástupiště a zase zpět a riskla jsem to... Měla jsem štěstí :o) Byli to wiwi a DejF. Hurá jsme tři. Ještě několikrát položená otázka "Máte rádi podzemí?" a na nástupišti se nás sešlo třináct. Pavel se ještě "významně" prošel po nástupišti, ale na červené boty už nikdo nezareagoval, tak jsme vyrazili.
Šéf výpravy sice zatím byl v Ekotechnickém muzeu jen autem, ale rozhodli jsme se, že dojdeme pěšky. První problém se vyskytl při vylézání z metra. Kdo jste byl někdy na Dejvické, víte že je tam asi milion východů. Možná by to bylo snažší, kdybychom věděli, kam chceme vylézt... No nic. Prostě jsme vylezli a šli :o) Mezi účastníky výpravy vládlo rozpačité ticho, které přerušoval jen Pavel a Galthea, kteří se bavili s lidmi okolo. Ovšem postupně se to zlepšilo a do diskuse se zapojili další :o) Ve veselém hovoru jsme tedy došli až na místo. Všichni jsme se nahrnuli do mini pokladny. Jen taktak jsme se tam vešli. Pán za pultíkem se dohodl s kolegyní a dali nám všem studentskou vstupenku. Děkujeme ;o) Pavel to zaplatil s tím, že u nás má u každého pivo :oD Rozdali jsme si vstupenky a nenápadně se vmísili mezi ostatní návštěvníky. Utajení nám ovšem vydrželo jen do chvíle, kdy byl "pán v bílé košili" požádán o rozsvícení. Po chvíli (může být každý vypínač jinak?!) se rozsvícení povedlo. Tak hurá do podzemí.
Přiznám se, že jsem ani nevěděla, že je v Praze takovéto muzeum a možnost jít se podívat do kanálů :o) Ovšem kousek, který jsme si prošli, vypadal přesně podle mých představ. Nebo skoro. Trochu mě překvapily různé důmyslné stroje na čištění vody. Bohužel akustika byla celkem špatná, takže z výkladu průvodce jsem rozuměla celkem málo. Ještě míň jsem si zapamatovala. Tudíž pokud chcete zajímavosti o pražském podzemí, doporučuji návštěvu Ekotechnického muzea ;o) Průvodci jsou tam velice milí a zodpoví vám všechny dotazy :o) Působivější než vlastní muzeum byla domluvená návštěva odkalovacích nádrží. Byli jsme vpuštěni do nevinně vypadajícího domečku z cihel. Pro atmosféru samozřejmě bez světla. Pár koumáků sice vytáhlo telefony, ale to pomůže tak v noci. Nikoliv v husté tmě podzemí. Dotápali jsme tedy ze schodů (kupodivu se nikdo nepřizabil) až na jakousi plošinu. Pan průvodce se snadno prosmýkl na volnější místo a začal výklad. Po chvíli oči přivykly i černočerné temnotě. Tehdy jsme mohli spatřit světlo z otvorů ve stropě odrážející se na jakoby nekonečné(nádrže mají 90 metrů) vodní hladině. To vám až běhá mráz po zádech. Kouzelné.
Přeci jen třináct lidí je třináct lidí. Tudíž bylo kouzlo přerušeno elektrickým světlem. Pan průvodce se nejspíš bál, že se neopatrným pohybem naházíme do nádrží :oD Je pravda, že chodníček byl úzký. Za světla jsme už bez obav došli až na konec. Přičemž jsme zkoumali každou nádrž, je-li stejná jako předchozí (co myslíte?!). Až jsme došli ke kanálu. Kanálu správného vejčitého tvaru. A Pavel, že by šel na výlet :o) Když jsme zjistili, že přes toto ústí se dostaneme max na 900 metrů dlouhou procházku, smířil se pouze s fotografií. Jsem zvědavá jak vyjde :oD Chvíli se nikdo nechtěl pohnout , ale nakonec jsme si řekli, že toho bylo dost a vydali se k východu. Po společné fotce před ne už tak nevinně vypadajícím domečkem z cihel jsme se konečně mohli vydat za (pro některé hlavním :oD) dalším cílem výpravy. Ano, do hospůdky :o)
No jako, ne že bychom bloudili... Ale znáte to... zrovna, když potřebujete, gps nefunguje :o) Naštěstí nás Pražáky zachránili ne-Pražáci :oD Cestu k Výstavišti jsme zvládli, a pak už se vedení ujal, i když poněkud nejistě, Pavel. Už to nebudu protahovat. Cestu jsme zkrátka zvládli a v Nové legendě už na nás čekal otomar se svojí paní. Proběhlo další kolo seznamování a už jsme mohli zasednout k pivu, vínu, kofole.. no však to znáte ;o) Počáteční ostych téměř vyprchal a tudíž se na všech koncích stolu živě diskutovalo. Obzvlášť, když se dojedlo a zúčastnění se začali posouvat okolo stolu. Chvíli jsem se bavila s Pavlem a zjistila jsem, že jsme skoro sousedi. Svět je fakt malej... Nejvíc jsem si asi popovídala s wiwi, která seděla skoro celou dobu vedle mě. Jinak jsem spíš tak poslouchala. Velice zajímavá debata se točila kolem Labyrintu (samozřejmě), ale také kolem metalové opery Labyrint. Jsem zvědavá, jestli to někdy zinscenujem :oD Lidé začali odpadat, a tak nás do zavíračky (to jest jedenácté) vydrželo jen pár. Respektive tři fanoušci (dokonce ti, co jsme se sešli první :oD), Pavel s Pavlou a pak ještě Jirka, Tomáš a Wojta. Zaplatili jsme a vydali se na cestu k domovu. Teda.. jak kdo, já jsem se přidala k Pavlovi a Pavle, když máme společnou cestu, že?! A zbytek šel na prohlídku redakce jednoho nejmenovaného časopisu :oD Cestou jsme si ještě pěkně popovídali, ale únava už byla veliká. Takže rychle do pelíšku. Dobrou.
PS: Fotky od wiwi. A od Pavla - tam najdete i odkazy na další reportáže..
Ale teď už k vlastnímu srazu... Na Dejvickou jsem dorazila asi o čtvrt hoďky dřív. No znáte to: Víkend, tak všechno jezdí jak na heslo... A hned jsem začala hledat červené boty nebo slečny v bílo-černém. Nikde nikdo, ale po chvíli okolo mě prošel kluk a holka a já zaslechla cosi jako podzemí... Tak jsem je nechala dojít na konec nástupiště a zase zpět a riskla jsem to... Měla jsem štěstí :o) Byli to wiwi a DejF. Hurá jsme tři. Ještě několikrát položená otázka "Máte rádi podzemí?" a na nástupišti se nás sešlo třináct. Pavel se ještě "významně" prošel po nástupišti, ale na červené boty už nikdo nezareagoval, tak jsme vyrazili.
Šéf výpravy sice zatím byl v Ekotechnickém muzeu jen autem, ale rozhodli jsme se, že dojdeme pěšky. První problém se vyskytl při vylézání z metra. Kdo jste byl někdy na Dejvické, víte že je tam asi milion východů. Možná by to bylo snažší, kdybychom věděli, kam chceme vylézt... No nic. Prostě jsme vylezli a šli :o) Mezi účastníky výpravy vládlo rozpačité ticho, které přerušoval jen Pavel a Galthea, kteří se bavili s lidmi okolo. Ovšem postupně se to zlepšilo a do diskuse se zapojili další :o) Ve veselém hovoru jsme tedy došli až na místo. Všichni jsme se nahrnuli do mini pokladny. Jen taktak jsme se tam vešli. Pán za pultíkem se dohodl s kolegyní a dali nám všem studentskou vstupenku. Děkujeme ;o) Pavel to zaplatil s tím, že u nás má u každého pivo :oD Rozdali jsme si vstupenky a nenápadně se vmísili mezi ostatní návštěvníky. Utajení nám ovšem vydrželo jen do chvíle, kdy byl "pán v bílé košili" požádán o rozsvícení. Po chvíli (může být každý vypínač jinak?!) se rozsvícení povedlo. Tak hurá do podzemí.
Přiznám se, že jsem ani nevěděla, že je v Praze takovéto muzeum a možnost jít se podívat do kanálů :o) Ovšem kousek, který jsme si prošli, vypadal přesně podle mých představ. Nebo skoro. Trochu mě překvapily různé důmyslné stroje na čištění vody. Bohužel akustika byla celkem špatná, takže z výkladu průvodce jsem rozuměla celkem málo. Ještě míň jsem si zapamatovala. Tudíž pokud chcete zajímavosti o pražském podzemí, doporučuji návštěvu Ekotechnického muzea ;o) Průvodci jsou tam velice milí a zodpoví vám všechny dotazy :o) Působivější než vlastní muzeum byla domluvená návštěva odkalovacích nádrží. Byli jsme vpuštěni do nevinně vypadajícího domečku z cihel. Pro atmosféru samozřejmě bez světla. Pár koumáků sice vytáhlo telefony, ale to pomůže tak v noci. Nikoliv v husté tmě podzemí. Dotápali jsme tedy ze schodů (kupodivu se nikdo nepřizabil) až na jakousi plošinu. Pan průvodce se snadno prosmýkl na volnější místo a začal výklad. Po chvíli oči přivykly i černočerné temnotě. Tehdy jsme mohli spatřit světlo z otvorů ve stropě odrážející se na jakoby nekonečné(nádrže mají 90 metrů) vodní hladině. To vám až běhá mráz po zádech. Kouzelné.
Přeci jen třináct lidí je třináct lidí. Tudíž bylo kouzlo přerušeno elektrickým světlem. Pan průvodce se nejspíš bál, že se neopatrným pohybem naházíme do nádrží :oD Je pravda, že chodníček byl úzký. Za světla jsme už bez obav došli až na konec. Přičemž jsme zkoumali každou nádrž, je-li stejná jako předchozí (co myslíte?!). Až jsme došli ke kanálu. Kanálu správného vejčitého tvaru. A Pavel, že by šel na výlet :o) Když jsme zjistili, že přes toto ústí se dostaneme max na 900 metrů dlouhou procházku, smířil se pouze s fotografií. Jsem zvědavá jak vyjde :oD Chvíli se nikdo nechtěl pohnout , ale nakonec jsme si řekli, že toho bylo dost a vydali se k východu. Po společné fotce před ne už tak nevinně vypadajícím domečkem z cihel jsme se konečně mohli vydat za (pro některé hlavním :oD) dalším cílem výpravy. Ano, do hospůdky :o)
No jako, ne že bychom bloudili... Ale znáte to... zrovna, když potřebujete, gps nefunguje :o) Naštěstí nás Pražáky zachránili ne-Pražáci :oD Cestu k Výstavišti jsme zvládli, a pak už se vedení ujal, i když poněkud nejistě, Pavel. Už to nebudu protahovat. Cestu jsme zkrátka zvládli a v Nové legendě už na nás čekal otomar se svojí paní. Proběhlo další kolo seznamování a už jsme mohli zasednout k pivu, vínu, kofole.. no však to znáte ;o) Počáteční ostych téměř vyprchal a tudíž se na všech koncích stolu živě diskutovalo. Obzvlášť, když se dojedlo a zúčastnění se začali posouvat okolo stolu. Chvíli jsem se bavila s Pavlem a zjistila jsem, že jsme skoro sousedi. Svět je fakt malej... Nejvíc jsem si asi popovídala s wiwi, která seděla skoro celou dobu vedle mě. Jinak jsem spíš tak poslouchala. Velice zajímavá debata se točila kolem Labyrintu (samozřejmě), ale také kolem metalové opery Labyrint. Jsem zvědavá, jestli to někdy zinscenujem :oD Lidé začali odpadat, a tak nás do zavíračky (to jest jedenácté) vydrželo jen pár. Respektive tři fanoušci (dokonce ti, co jsme se sešli první :oD), Pavel s Pavlou a pak ještě Jirka, Tomáš a Wojta. Zaplatili jsme a vydali se na cestu k domovu. Teda.. jak kdo, já jsem se přidala k Pavlovi a Pavle, když máme společnou cestu, že?! A zbytek šel na prohlídku redakce jednoho nejmenovaného časopisu :oD Cestou jsme si ještě pěkně popovídali, ale únava už byla veliká. Takže rychle do pelíšku. Dobrou.
PS: Fotky od wiwi. A od Pavla - tam najdete i odkazy na další reportáže..
Topčlánky.cz
Linkuj.cz